Pivovar Lobeč

První písemná zmínka o pivovaru v Lobči pochází z roku 1586, z inventáře majetku panství. Renesanční jádro dnešní budovy vzniklo kolem přelomu 16. a 17. století. V roce 1891 koupil panství Mšeno-Lobeč i s pivovarem Rudolf Cicvárek a v letech 1894–1897 nechal provoz přestavět na parostrojní podle plánů inženýra Josefa Rosenberga, který si patentoval i systém podzemních sklepů s ústředním ledovým sklepem. Na přestavbu se zadlužil, panství prodal a sedmnáct let pak strávil v Číně, na Jávě a na Borneu.

Nejlepší léta zažil pivovar za sládka Josefa Tománka, který tu působil v letech 1907–1921; roční výstav tehdy dosahoval zhruba 10 tisíc hektolitrů. Za první světové války Tománek vařil náhražkové pivo z kořenů pýru. Od roku 1927 patřil lobečský pivovar Společenskému pivovaru v nedaleké Podkováni a poslední pivo se tu uvařilo v roce 1943. Po roce 1948 přešel areál pod národní správu a za socialismu sloužil státnímu statku jako sklad ovoce a zeleniny, garáž a dílny. Původní parní stroj byl v 50. letech sešrotován a od 80. let stál pivovar opuštěný.

V dubnu 2007 objevili zchátralý areál architekti Jana a Pavel Prouzovi a koupili ho. Obnovu začali sklepy a střechami, kterých je v areálu patnáct, a sami bydlí v bývalém domě sládka. V roce 2009 prohlásilo ministerstvo kultury pivovar kulturní památkou a v roce 2013 se stal součástí Evropské cesty industriálního dědictví (ERIH). Obnovený pivovar byl slavnostně požehnán 30. května 2015 a od téhož měsíce dohlíží na vaření sládek Tomáš Fencl. Základem výroby je jedenáctistupňový světlý ležák, vedle něj vzniká třináctistupňový jantarový ležák Tománek pojmenovaný po někdejším sládkovi, dále red ale, IPA, stout a gruit – historický styl vařený bez chmele.

V roce 2023 získala obnova pivovaru cenu Evropské unie za kulturní dědictví / Europa Nostra Awards; porota ji označila za příklad citlivé rehabilitace industriálního dědictví. Místo původního parního stroje pořídili majitelé stroj z roku 1895 od firmy Bolzano, Tedesco a spol. ze Slaného, který koupili od mlynáře z Rakovnicka. Podle Technického muzea v Brně jde možná o jediný dochovaný kus tohoto výrobce. Stroj nepohání výrobu, je vystavený ve strojovně jako součást expozice o parostrojním pivovarnictví. Renesanční sladovna se sklepenými prostorami a kamennou máčírnou na namáčení obilí zůstává záměrně bez provozu, aby se zachovala její památková hodnota.